Aifamova salaš

V úterý 5. června 2007 jsem se vrátil domů po úspěšném složení zkoušek z autoškoly. Bolela mě hlava a měl jsem spoustu práce se školou. Snažil jsem se naučit na písemku z dějepisu, ale moc mi to nešlo. Druhá světová válka mě zajímala stejně, jako kauza Čuník a podobné ptákoviny. Cítil jsem se pod psa, dokonce i pod ovci. Ale v tom najednou někdo odemykal dveře. Maminka přišla z práce.

Byla nějak příliš veselá a já za chvíli poznal proč. Chtěla mi dát dárek! Mírně jsem znejistěl. Dárek? Aha, za tu autoškolu. Maminka mi slavnostně řekla, že má radost jak jsem zvládnul autoškolu a že doufá, že podobně dobře dopadne mé vysvědčení. Dala mi do ruky malou krabičku. Na ní byl nápis „Powerball“.

Chvíli jsem koukal s otevřenou pusou (v té době jsem měl totiž opravdu gigantickou rýmu) a prohlížel si krabičku. Následně jsem ji nedočkavě otevřel a zjistil, že je opravdu uvnitř. Můj krásný powerball. Jenom můj.

Nechápu jak moje maminka mohla vytušit má nejniternější přání. No, až tak horké to sice není, ale o jeho koupi jsem uvažoval. Poprvé jsem na něj narazil v jednom článku na technetu. Hned se mi zalíbi. Říkal jsem si: „Jo, tak takovouhle hračku bych chtěl“

Snažil jsem se ho roztočit. Moc mi to nešlo. Abych řekl pravdu, tak vůbec. Vždy jsem powerball roztočil přiloženou šňůrkou, nevyzpitatelně se mi začal kroutit v ruce. Snažil jsem se s ním točit, ale vždy jsem ho zadusil. Rozhodl jsem se teda pátrat po internetu a pustit si video z youtube. Sice mi to jen mírně nastínilo co mám dělat, ale stejně se mi pořád s powerballem nepodařilo točit déle než pár sekund.

Nakonec ale přece nastal průlom. V jednom pokusu jsem chytil rytmus powerballu a udržel ho na 20s. Zjistil jsem tudíž co mám dělat. Znovu jsem roztočil powerball a zíral na jeho modré svítící diody, jak jsou roztáčeny pohybem mé ruky. Powerball se mi začal líbit ještě víc než předtím. Stal se mým miláškem. Jen mým…

Aifam